Dědeček Václav

Maturitní práce z výtvarné výchovy

Veronika Hušková

2013/2014

 

Těchto osm portrétů je vyobrazení proměny dědečka Václava. Šlo o

zachycení procesu stárnutí a zároveň změny osobnosti člověka. Pomocí

starých fotografií mého dědečka jsem namalovala osm portrétů, každý v jiném

věku. Šlo o zachycení osoby a osobnosti v průběhu času. Nešlo však pouze o

strohé zobrazení, překreslení fotografie. Tento výstup byl pouze prostředek pro

myšlenkový proces. Šlo především o upozornění na historii, od které se

snažíme distancovat. Snažila jsem se pochopit situaci lidí v době, jak žili, jak je

režim přinutil změnit se.

 

Podtext práce

K této práci jsem přistupovala se snahou poukázat na historii nedávno

minulou. Mám pocit, že dnešní společnost pomalu zapomíná, nebo si

nepřipouští, jaká byla doba totalitního režimu v Československu. Snahou bylo

poukázat na část naší historie, která je dvacet pět let po Sametové revoluci

ještě stále nevyjasněnou etapou našich dějin. Neustále na tuto dobu narážíme,

střetáváme se s ní a připadá mi, že si stále nevíme rady, jak k ní máme

přistupovat. Moje generace se narodila už po Sametové revoluci, my jsme

minulý režim nezažili, ale ve společnosti je toto téma jakoby zapovězené. A

když už se o něm mluví, tak jedině černobílým viděním. Je pro nás obtížné se

s touto minulostí vyrovnat, o to víc, že ve společnosti není snaha mluvit o

minulosti, je asi stále moc současná. Ano ve škole se o éře komunismu učíme,

ale v rodině je toto téma snad o to více tabu. S rodiči se o této době bavit mohu,

ale například s babičkou nebo s pratetou ne. V rodině se toto téma neřeší, aby

se náhodou nikdo nikoho nedotknul.

Nikdo si většinou nechce připustit svou minulost a rodina se těžko

vypořádává se svou minulostí. A právě proto jsem se rozhodla, že zobrazím

svého vlastního dědečka. Už od dětství jsem se zajímala o svou rodinu, ráda

jsem poslouchala tátovo vyprávění o jeho otci, mém dědečkovi, kterého jsem

nikdy nepoznala. Zemřel, když jeho mému tátovy bylo pět let. Snažila jsem se

z fotografií zachytit proměnu mého dědečka, jednak fyzickou - zestárnutí, ale

taky to jak se člověk změnil pod nátlakem režimu. Na těchto portrétech je

vyobrazen můj dědeček Václav.

 

Práce byla pro mě prostředkem, snahou, jak najít cestu k tomuto tématu.

A jak se s tím vyrovnat. Ale nešlo jen o to upozornit na fakt, že toto téma není

diskutované. Jak jsem již zmínila, dobu komunismu jsem nezažila a vždy jsem

měla problém pochopit jak to, že byly lidé ochotni se podřídit režimu. Snažila

jsem se sama sebe přesvědčit, jak hrdinně bych se zachovala já, ale

s postupem času a s domýšlením všech okolností jsem si začala uvědomovat,

že ani pro mě v mé fantazii není jednoduché se rozhodnout. Přemýšlela jsem

nad tím, jak bych se v situaci například mých prarodičů zachovala já. Sklopila

bych hlavu a neupozorňovala na sebe, abych mohla jít studovat? Nebo bych si

stála za svými morálními zásadami a dopustila bych, aby tak trpěli všichni moji

blízcí? Do doby než budu takové situaci vystavena, to zůstane nevyřešitelnou

otázkou. Tato práce byla prostředek pro pochopení situace člověka, žijícího

v totalitním režimu.

 

Dědeček Václav

Kdo vlastně byl můj dědeček? Dovídala jsem se o něm informace jen

z vyprávění. Nikdy jsem ho nepoznala, zemřel, když mému otci bylo pět let.

Prostřednictvím této práce jsem se o něm snažila dovědět více. Uvedu jen

stručný životopis. Ale nejzajímavějšího na celé věci bylo, že v období od

poloviny padesatých let, kdy oficiálně pracoval jako vojenský hygienik, nikdo neví,

co doopravdy dělal. Nikde o tom nejsou žádné informace, pracoval v utajení. Na

to navazuje další zajímavost, že po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu

1968, jako jediný ze svých spolupracovníků na vysokém postu ve struktuře

generálního štábu byl nucen zůstat v armádě, přestože se se svými kolegy

podílel na částečném vojenském odporu. Všichni ostatní kolegové byli z armády

vyhozeni.

 

 

Průběh práce

Pomocí zvětšené fotografie jsem si převedla na sololitové desky základní

obrysy obličeje, abych měla základ vždy stejný, nejprve jsem si obličej

nakreslila, poté jsem začala malovat. Namalovala jsem nejprve obličeje

všechny stejné. Poté jsem postupně začala upravovat portréty, každý

následující více a více. Snažila jsem se proměnit obličej do fáze, jako je na

poslední fotografii. Celý proces proměny obličeje jsem si musela domyslet a

rozdělit do osmi fází.

Jako výtvarný prostředek jsem si zvolila olejovou malbu. Byla to příležitost

vyzkoušet si novou techniku. V průběhu práce jsem se učila, jak musím

s barvami zacházet. Olejové barvy déle schnou, proto poskytují delší možnost

zasahovat do malby a upravovat ji. Snažila jsem se vyrovnat se s novou

technikou malby. Hledala jsem vhodné vyjádření. Rozhodla jsem se omezit

barevné spektrum pouze na černou a bílou, redukce na světlo a stín, zároveň

toto vyjádření nejvíce korespondovalo s myšlenkou práce, zachytit proces

stárnutí, jako na starých černobiĀLlých fotografiích.

Inspirace

Hlavní inspirací pro celou práci byla kontroverzní malba Gerharda Richtera

Strýček Rudi. Richter ho namaloval v roce 1965. Sám Gerhard Richter o obrazu

říká: „Spíše je to pomník, je to způsob vyrovnání se. Vlastně o něm vím velmi

málo mimo to, že jeho matka a jeho sestra o něm mluvili. Viděl jsem ho jenom

zřídka, ale velmi mi imponoval. Tehdy mi bylo zhruba deset let. Měl slušivou

uniformu, byl velmi milý, vtipkoval a velice dobře vypadal. Ještě si vzpomínám,

jak pošťák přinesl telegram s tou zprávou: váš syn padl. Obě ženy, tedy moje

babička i moje matka vykřikly, Přečetli si ten text podrobněji a ještě víc

naříkaly.“

Strýček Rudi byl velice kontroverzní obraz. Gerhard Richter tímto otevřel

možnost vnímat historii z trochu jiného úhlu pohledu, než byla brána. V

šedesaĀLtých letech, byl pohled na druhou světovou válku stále černobiĀLlý.

Prakticky Němci byli stále považováni za ty agresory a nikdo nebyl ochoten

připustit, že ten voják mohl být normální slušný člověk. Obraz byl pro

 

společnost nepřijatelný jen tím aktem, že se někdo opovážil zobrazit důstojníka

Wermachtu. Lidé se odmítali podívat na historii z tohoto pohledu.

Pro Richtera to byl hodný strýček Rudi. Obraz byl namalován černobíle a

olejovými barvami. Byl navíc následně rozmazaný, aby iluze černobílé

momentky byla úplná.

Gerhard Richter – Strýček Rudi

Další inspirací byl umělec Anselm Kiefer. Reprezentuje ještě více

provokativní přístup k problematice nacismu. Kiefer kontroverzním způsobem

upozorňuje na nacistickou minulost Německa. Začínal jako fotograf,

dokumentoval tak své provokativní vystoupení, je znám především za své

kontroverzní performance z roku 1969, při kterých hajloval na veřejných

místech ve Francii, Švýcarsku a Itálii. Upozorňoval tak na ztrátu německého

kulturního odkazu kvůli nacistickému Německu, xenofobii a rasismu.

 

Závěr

Práce měla pro mne dva hlavní přínosy. Zaprvé jsem se naučila malovat

s olejovými barvami, to byl praktický výsledek této práce. Zadruhé jsem díky

této práci více do hloubky poznala svou rodinou historii, což byl prvotní záměr,

a v souvislosti s tím jsem se zamýšlela i nad již dříve zmíněnými otázkami,

např. jak bych se zachovala já v té době? Dokázala bych si udržet své morální

zásady? Je samozřejmé, že tato práce nepřinesla odpověď na danou otázku,

ani to nebylo jejím cílem. Cílem bylo se nad těmito otázkami zamyslet a

uvědomit si, že je jednoduché chování lidí odsuzovat, ale že je těžké ho

posuzovat. Práce byla pro mě prostředek, jak si najít přístup k době, kterou

jsem nezažila, ale současná společnost je jí stále poznamenána. Cílem bylo

upozornit na to, že žádné vnímání historie by nemělo být černobílé.