1. Úvod

Jakožto velký fanoušek filmařského umění jsem se pro svou maturitní práci rozhodla věnovat médiu filmu. Film, stejně jako hudba, hraje v mém životě velkou, ačkoli značně rozdílnou, roli. Dovoluje vyjadřovat pocity, vyprávět příběhy, navodit atmosféru, uklidnit, rozladit. Útočí na diváka vizuálně i zvukem - i němé filmy byly doprovázeny hudbou, velmi záhy i filmařem přímo pro daný film sepsanou.

2. Téma

Téma, kterým jsem se v tomto krátkém snímku zabývala, je téma pro mě velmi osobní, deprese. Depresí trpím pravděpodobně již několik let, medikována jsem rok.

Konkrétně jsem ve filmu chtěla zachytit pocity, které jsem prožívala během nervových zhroucení, záchvatů deprese. Každý takovýto záchvat začínal prakticky stejně, brečela jsem, klepala se, nevěděla proč vlastně pláču, nemohla jsem pořádně dýchat. Pak jsem začala padat a buďto jsem stihla sáhnout po sluchátcích a přehrávači a doslova ze sebe tento stav "vymlátila" velmi hlasitou a tvrdou hudbou a nebo jsem to nestihla a propadla jsem se do stavu mimo realitu, nevnímala jsem okolí, zmítala jsem se a chtěla jsem se dostat pryč z čehosi, co mě svíralo, chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Bylo to jako mít místo žaludku černou díru, která se propadá sama do sebe a pohlcuje smutek, který mi tekl z hlavy skrz sevřený krk do celého těla, ale nijak ho nezmenšuje.

Zároveň jsem částí sebe, která zůstala do jisté míry při smyslech, snažila přesvědčit samu sebe, že to, co se děje, si pouze nalhávám, a můžu to hned utnout. To však byly pouze slabé nádechy racionálna, jinak jsem nechápala nic. Zpět "na povrch" jsem se dostala třeba až po dvaceti minutách.

Symboly a pojmy, které jsem tedy chtěla do filmu dostat jsou smutek, bolest, zmatenost, iracionalita, rozpolcenost, agrese, agonie, neútěšnost a další. Protože jsem chtěla vycházet převážně ze své vlastní zkušenosti, nejdříve jsem vytrvořila scénář bez jakékoli přímé inspirace ostatními umělci a díly1. Ve filmu lze tedy najít mnoho odkazů například na moje dětství2, ačkoli tím jsem se

1 Vyjímku tvoří scéna obličeje v červené a modré, zde jsem se inspirovala přímo oficiálním videoklipem k písni Heartkiller od skupiny HIM z alba Screamworks: Love in Theory and Practice, Chapters 1-13 (Sire Records, Reprise Records, 2010)

2 Zde se jedná hlavně o pohled na trojité okno (tento pohled ve mě vyvolal nejsilnější pocit domova, který jsem kdy zažila, fakt, že ho nechávám rozbít vlakem je spíše odkaz na můj strach o jeho ztrátu z doby rozvodu rodičů, nežli o jeho opravdovou ztrátu), bití hodin, vlaky, podchod či truhlu.

3zabývat nechtěla a navíc si ani nepamatuji mnoho až do rozvodu rodičů v roce 2004, alespoň co se událostí týče.

3. Inspirace

Film by se mohl odvolávat na Jana Švankmajera3 a jeho krátké filmy a animace, Evu Koťátkovou4, která se ve svých instalacích a performencích často zabývá skupinovým chováním a vnitřním světem člověka. Ve své instalaci na Bienále v Benátkách v roce 2013 zobrazuje "strach, úzkosti, fobie, fantasmagorické výjevy, utopie, sny, zvláštní vize psychiatrických pacientů."5 Dále je jistě potřeba jistou předlohu zmínit avantgardní a experimetnální film 20. let 20. století a s ním spojená jména René Claira, Mana Raye, Luise Buñuela, Jiřího Lehovce, Otakara Vávry, Karla Dodala a dalších.

4. Proces tvorby

Samotné tvorbě předcházel poměrně dlouhý proces přemýšlení, tvorby nákresů a myšlenkových map a vědomého se noření do vzpomínek na dobu těsně před začátkem medikace. Když jsem si utřídila, jakou chci dát filmu formu, pokročila jsem k tvorbě scénáře, kreslila nápady na scény a často fotila. Stále jsem nad prací hodně přemýšlela, ze zpětného pohledu jsem si i všímala mnohem více věcí okolo sebe, chodila jsem často pěšky a to hlavně na místech, která jsou pro mě nějakým způsobem významná, ať už je to jen tím, že si je jako jednu z mála věcí z dětství pamatuji, nebo že jsem tudy chodívala na základní školu. Proces vytváření scénáře přešel pozvolna do samotného natáčení. Všechny scény, až na scénu v podchodu, jsem natáčela výhradně sama. Poslední přišla na řadu zvuková stránka, která mi většinou natáčení neztěžovala, neboť se zvuk s obrazem často neshoduje a tak jsem audio nahrála až po natočení celého snímku. Hudební nástroje jsou všechny z osobní sbírky mého otce6.

5. Závěr

Všechno samozřejmě nešlo tak, jak jsem si bláhově představovala, když byla práce ve svých začátcích. Jak jsem již zmínila, vše jsem točila sama. Většinou však nebyl nikdo ani v dosahu a tak jsem se během natáčení například zamkla v truhle. Jediná scéna, ke které jsem si přizvala pomocníky, byla scéna v podchodu. Jako svou doublérku jsem obsadila spolužačku z herectví Jitku

3 narozen 1934 v Praze, český animátor, režisér a výtvarník, držitel čtyř Českých Lvů 4 narozena v Praze 1982, již v roce 2007 laureátkou ceny Jindřicha Chalupeckého, referentka správního úseku katedry

FAMU Internacional 5 Eva Koťátková v rozhovoru pro YouTube kanál BiennaleChannel, 2013 6 Kontrabas, bicí, mandolina, akustická a elektická kytara; pouze pianino je dlouholetým majetkem mé matky.

4

Kopeckou, na post kameramana jsem dosadila jediného člověka, který měl čas a byl dostatečně ochotný se o půlnoci pohybovat v libeňských podchodech v blízkosti bezdomeveckého přezimoviště, Kateřinu Maškovou, studentku kvarty A Gymnázia Na Pražačce, což se, aniž bych se Kateřiny chtěla dotkout, neukázalo jako nejlepší volba, neboť kvůli dupajícím ježkům jsem vystrašené Katce nestíhala pořádně vysvětlit, co od ní potřebuji. S ne zcela podle mých představ natočeným materiálem jsem si však poradila lehce jiným sestříháním, než jaké bylo původně v plánu.

K poslednímu problému, kterému jsem musela čelit, patří problém technický, konkrétně sekání se záznamu v editačních programech, které jsem s pomocí průzkumu na Google omezila na minimum a pak jsem již jen zatla zuby a stříhala.

S prací jsem spokojená, většina věcí, které jsem do filmu chtěla zahrnout, se mi povedla zpracovat podle mých nepřesných představ, nevzdala jsem se tolika věcí, kolika jsem čekala, že se budu muset vzdát a natáčení mne bavilo.