Adriena Šimotová aneb Nastav druhou tvář

• Hana 

Při prohlížení děl zadaných umělců mi byla nejblíže Adriena Šimotová a věděla jsem, že se budu inspirovat její tvorbou. Její tvorba se skládá ze všelijakých otisků, reliéfů. Zkoumá lidské tělo, ale nejde jí o zobrazení přesné podoby. Nevěděla jsem, jakým směrem se ubírat, než jsem narazila na její reliéfní dílo Tvář. Napadlo mě tedy namalovat portrét (i když Šimotová se malbě vymanila), na kterém by nebyla přímo znatelná podoba, rozeznat by šel jen reliéf, struktura tváře. Ke způsobu, jak toto provést mě inspiroval René Magritte a jeho obrazy zobrazující tváře zahalené látkou. 

 

Původně jsem chtěla namalovat jen tento jeden obraz – tvář zahalená látkou. Pak mě ale napadlo, že nikdo neví, co se vlastně pod tou látkou skrývá a taky se to nikdy nedozví. Tato myšlenka mě zaujala. Nechtěla jsem divákům přímo ukázat, co látka ukrývá, pouze jim nabídnout dvě možnosti, aby se neztratilo to tajemství. Vzpomněla jsem si na Obraz Doriana Grayeod Oscara Wilda. Dorian Gray měl také dvě možnosti, dvě tváře. Jednu tvář, kterou se prezentoval - mladou, krásnou, nestárnoucí, věčnou a potom druhou tvář, kterou běžné oko nenahlédlo – ošklivou, zobrazující jeho vnitřní já, kompenzující zakonzervovanost jeho první tváře. A jeho pravá tvář zůstávala zakryta látkou přetvářky. Takto jsem konceptovala i mé obrazy. Prostřední – pravá podoba je zakryta látkou. Po stranách jsou pak vyobrazeny dvě možnosti. Usměvavá, šťastná a mračivá, děsivá.

 

Ač jsem s olejovými barvami nesouznila již od té doby, co jsem poznala, jaké to je s nimi pracovat, zvolila jsem pro Nastav druhou tvář techniku oleje na plátně. Tato technika mi už v minulosti ukázala, že je velmi náročná a nákladná, ale na druhou stranu díky svým možnostem velmi vhodná pro realistickou a časově náročnou malbu. Po vzoru Adrieny Šimotové jsem se rozhodla pro autoportrét a to z jednoduchého důvodu – objekt je stále při ruce. 

 

Vytvořila jsem fotografie, jako předlohu. Trochu jsem zariskovala a malovala jsem bez použití mřížky, což je na obrazech patrné. Nejdříve jsem velmi dlouho malovala prostřední obraz. Standardně. Podklad, poté světla a stíny, tvarování a následně detaily. Po dokončení jsem zjistila, že ruka příliš neodpovídá anatomii a musela jsem ji přemalovat. Poté bylo třeba doplnění zásob olejových barev a pláten, které bylo nutné pro pokračování. Během následujících dvou dnů, nebo spíš večerů, jsem domalovala zbylé dva obrazy stejným postupem, jako první. Má podoba z obrazů není moc znatelná, což nebylo v plánu, ale alespoň jsem se přiblížila Šimotové, které o podobu nešlo.

 

Nakonec jsem vymýšlela název. První část názvu odkazuje na mou inspiraci a druhá část poukazuje na polaritu a tajemnost osobnosti, vyjádřenou pomocí lidské tváře. Zároveň je to i jakási výzva pro diváky, aby přijali jak svou špatnou stránku, kterou mají, i když by ji raději neměli, tak ale i svou dobrou stránku, která se občas zdá být skrytá.

 

Během tvorby tohoto díla jsem dospěla k dočasnému příměří s olejovými barvami. Mimo to jsem také zjistila, že malovat realistickou malbu bez mřížky není nejlepší nápad. I přes veškerá úskalí jsem ale s výsledkem relativně spokojena a doufám, že přinejmenším vzbudím zájem o Adrienu Šimotovou, René Magritta nebo Oscara Wilda.

​