Anna
INSPIRACE: DVOJÍ MOŽNOSTI
Při výběru tématu a způsobu zpracování své pololetní práce jsem zohlednila následující aspekty
původního zadání, jejichž pojetí bych ráda podrobněji vysvětlila:
- budoucí výběr VŠ – budu se hlásit na překladatelství a tlumočnictví, chtěla jsem tedy do
své tvorby začlenit libovolným způsobem práci s jazykem, popřípadně s jazyky a překladem (mým
zájmem je anglický a francouzský jazyk). Bylo tedy samozřejmé, že více nebo méně půjde v mé
tvorbě i o určitou práci s textem. S textem jako obecným prostředníkem jazyka se pochopitelně dá
pracovat nespočtem způsobů. Nakonec jsem se rozhodla dát hlavní důraz na práci s významem slov
a sdělením textu jako takovým, a ne na práci s vizuální podobou textu a písma.
V rámci pololetní práce jsem zůstala v oboru českého jazyka. Ráda bych ale na toto své
téma jakkoli nezávazně navázala ve své maturitní práci, kde bych ráda zohlednila složku překladu
či přímo práce s textem v cizím jazyce, neboť bych si tuto složku ve své tvorbě ráda vyzkoušela
jako ještě větší osobní výzvu.
Také bych ještě chtěla zmínit, že pojetí tohoto tématu (práce s textem a jazykem v rámci či
ve spojení s vizuálním uměním a zobrazením) považuji za velmi vážné a mě osobně velmi blízké.
Dle mého mínění je jazyk a text s obrazem velmi blízce spjatý – oba, pokud je použijeme s
dostatečným citem, mohou v sobě nést velmi podobné implicitní sdělení, vypovídající o vnitřních
stavech či emocích jejich autora (mluvčího či výtvarníka). Oba, jak text, tak obraz, mohou být
mediem umělce a uvést diváka či čtenáře do podobné atmosféry, zamyšlení, či mu navodit velmi
podobné prožitky. Oba pracují pomocí vlastní symboliky a sdělují jiné druhy metafor, jež mohou
ale pramenit z podobných pocitů či dojmů. Toto je myslím základní myšlenka, v jejímž duchu jsem
chtěla svou práci uvést, protože sama mám jak k práci s textem, tak k práci s obrazovým sdělením
velmi blízký a kladný vztah.
- vymezení tematu – zdrojem inspirace, jež mě při tvorbě a vymýšlení konceptu práce
ovlivnil, je určitě abstraktní pojem DVOJÍ MOŽNOSTI – název díla označuje sochu představitele
českého konceptuálního umění Stanislava Kolíbala z roku 1974. Já jsem se ale inspirovala
především významem tohoto pojmu. V mém případě dvojí možnosti znamenají dva odlišné
způsoby, jak vyjádřit to samé sdělení, z nichž každé má své drobné niance, které pomohou přenést
nepatrně odlišný aspekt myšlenky.
PRŮBĚH TVORBY
V rámci mé práce tedy vznikla velmi intuitivním způsobem sada abstraktních ilustrací,
provázející podobně abstraktní výchozí text. Obojí – jak text, tak obrázky – jsou jakousi osobní
zpovědí mého podvědomí. Jednalo se o víceméně automatickou práci spojenou s náladami a
emocionálními stavy, jimiž jsem v době jejich vzniku procházela. Původní obrázky (černá lepená
brožura) vznikaly velmi postupně a průběžně přibližně před půl rokem a původně vůbec nebyly
zamýšlené pro následující pololetní práci. Jednalo se o čiště soukromý „projekt“. Výchozím bodem
byla knížka, kterou jsem našla v knihovně, a jejíž text (poté, co jsem se do ní začetla), mě nijak
neoslovil. Sem tam jsem ale v textu narazila na slovo, či slovní spojení, jež mě zaujalo. Rozhodla
jsem se tedy knihu pro sebe udělat zábavnou, překonala počáteční zdráhání, a (snad mi to její autor
odpustí), začala v knížce škrtat a všemožnými způsoby zakrývat části textu, které jsem chtěla
„vyřadit“. Zbývala slova, která dohromady nedávala na první dojem žádný smysl, mým cílem byla
ale spíše jakási tajuplná atmosféra, již jejich nenásilné a nepromýšlené napojení mělo vytvořit.
Vzniklé abstraktní výrazy a plynulý tok zdánlivě nesouvislého textu ve mně začal vzbuzovat
určité vizuální asociace, podobně abstraktní a nejasné. Mou snahou bylo text těmito vcelku
nejasnými, o to složitěji vyjádřitelnými představami ilustrovat.
Pracovala jsem s ředěnou tuší a inkousty různých barev či dalšími vodovými barvami.
Inspirovala jsem se, mimo jiné, hrou světel a stínů, odrážených různými objekty na papír, nebo jsem
se třeba během tvorby uvolňovala pouhým „bezcílným“ kapáním a stříkáním na papír a následným
nakláněním papíru a stékáním tekuté barvy. Šlo mi také o volnou práci s tvary a obrysy, ale
především mí záleželo na částečně auto-terapickém relaxačním uvolnění myšlenek během této
automatické tvorby. Byla to kombinace automatického psaní a automatické kresby jako jeho
obdoby.
Postupně vznikaly různé rozmanité kresby, které jsem pak dál třídila a přepracovávala, dokud jsem
nedospěla k finálnímu výběru hlavních ilustrací.
Centrálním motivem Kolíbalovy sochy je, podle mé
interpretace, jakýsi dialog kruhu a čtverce, jenž se odvíjí od
jejich vzájemné odlišnosti – ba čisté protikladnosti.
Podstatou jejich sdělení je ale rovnováha, jež leží nekdě
mezi nimi, v kompromisu jejich „argumentů“.
V mém případě se nejedná o dialog dvou tvarů, ale dialog
textu a obrazu jako media. Myšlenka, pocit, či dojem, jež
mají obě dvě tato media sdělovat svým vlastním způsobem,
ale leží svou podstatou někde mezi těmito dvěma
sděleními.
Na pozadí tohoto vzrušujícího příběhu, v poklidné atmosféře abstraktnosti těchto vyjádření, ovšem
také probíhá jakýsi nevyřčený dialog autora a diváka, autora a čtenáře. A i zde máme – a to
přinejmenším – dvojí možnosti.