Vyrazit na uměleckou exkurzi za hranice naší republiky je obrovský zážitek - zdaleka však ne jen kvůli vstávání ve čtyři hodiny!;-) Ve středu 5. listopadu se před šestou, bledí a rozespalí, scházíme (ve většinové sestavě studentů kvinty a sexty C, doplněné o několik terciánů a naší tříčlennou menšinu z kvinty A) u autobusu a cítíme se plni odhodlání postavit se velké vídeňské galerijní výzvě: ve dvou dnech nás totiž v hlavním městě Rakouska čekají výstavy čtyř zásadních evropských umělců.
Krátce po čtvrt na sedm už v plném počtu účastníků zájezdu vyrážíme jihovýchodním směrem k našim německy hovořícím sousedům a v několika následujících hodinách snažíme dospat časné vstávání (odvážnější z nás si na benzince asi v polovině cesty kupují kávu pro – teď už i dobrovolné:-) - „probuzení“ a posilnění před náročným dnem).

Ve Vídni nás po asi pěti hodinách jízdy vítá krásný slunečný den – krátce po odložení zavazadel v ubytovně na Myrthengasse mu vyrážíme, mnozí jen ve svetrech, vstříc.
Naším prvním cílem je rozsáhlá budova Kunsthistorisches Musea a v něm vystavená zásadní díla barokního umělce Velásqueze. Prohlížíme si jeho dvorské portréty a před obrazem Las Meninas (Dvorní dámy) dumáme, která z postav se dívá na nás a která do zrcadla a co chtěl autor tímto interpretačně náročným dílem vlastně sdělit. V čase určeném našemu samostatnému pohybu po muzeu máme možnost prohlédnout si další obsáhlé sbírky – já se jdu podívat na umění Egypta, ocitnu se v pyramidě a pak už (bohužel) jen rychle projdu antickým obdobím a pokouším se najít šatny (při těchto snahách se mi podaří několikrát se ztratit).
Po krátké obědové pauze máme na programu existencialistu Giacomettiho v Leopold Museu; prohlížíme si zde také díla některých jeho avantgardních kolegů.
Večer se asi polovina z nás, posilněna špagetovou večeří:-), vydává - s pedagogickým doprovodem - na procházku potemnělým městem. Dvakrát procházíme okolo císařského paláce Hofburgu a největším „highlightem“ se stává návštěva překrásné gotické katedrály svatého Štěpána. Jako by se v ní zastavil čas – jsme tu jen my, hořící svíčky, lidé, kteří sem přišli svěřit své starosti a díky vyšší moci… a ta tichá, magická atmosféra. Zvenku je na katedrálu promítáno polarizované světlo (hle, fyzika v praxi!) a barvy jí tak ještě dodávají na kouzlu.
Vyčerpáni všemi uměleckými dojmy ve svých pokojích všichni kolem jedenácté usínáme.

Ve čtvrtek vyrážíme, po vydatné snídani (a kávě), na desátou hodinu do Albertiny, která byla v minulých staletích dlouhou dobu největším obytným habsburským sídlem. Španělský surrealista Joan Miro nás všechny nadchl.
Na odpoledne pak máme naplánované ještě Kunsthistorisches Forum a Toulousse-Loutreca. (Jak jen mohl tušit, jak bude vypadat jeden z našich nejzásadnějších nynějších politiků? Obraz Caudieux nás zarazil. Podoba je téměř identická!)

Po poslední výstavě dostáváme nedlouhé volno – někteří končí ve Starbucksu, někteří se jdou podívat do knihkupectví a zjišťují, zda je jejich dosavadní jazyková úroveň dostatečná pro zakoupení knížky psané německy (nakonec soudí, že raději nebudou nic riskovat).
Poté se pomalu vydáváme k ubytovně, kde na nás bude čekat autobus, a začínáme se v duchu loučit s Vídní zahalenou do listopadového mžení. Jsme plní milých zážitků a příjemně unavení se usazujeme v autobuse, večeříme, usínáme. V půl jedenácté vystupujeme v Loudově ulici (je zvláštní být u školy v tuhle dobu…) a představa dalšího brzkého vstávání druhý den se nám ne zcela zamlouvá. Výlet ale stál za to…

Vídeň je zajímavá nejen architektonicky jako město plné krásných starých domů v každé ulici, ale i jako město kultury. Rozhodně je na co vzpomínat.
Na závěr díky paním profesorkám Černé-Pivovarové a Izákové a panu profesoru Brejchovi za umožnění zajímavé exkurze a za to, že to s námi ty dva dny ve zdraví „přežili“:-).

Kateřina Mašková, kvinta A