DISPLAYS

 

 EMA 

 

Úvodem bych chtěla vysvětlit, proč jsem se ve své pololetní práci vlastně zacílila na fotografování. Fotografie je prostředek umožňující zachytit prchavý okamžik v plynoucím čase a navždy ho zapečetit. Snímku dají vzniknout jedinečné náhody a podmínky, a tak zvěční konkrétní neopakovatelnou atmosféru. 

Určitou podobu snímku nelze nikdy očekávat, a tak se každý fotograf musí vypořádat s jistými proměnlivostmi. I když má fotograf v hledáčku přesně to, co chce zachytit, musí vždy počítat s tím, že než stiskne spoušť, může se situace náhle proměnit. Přesně tyto nečekané náhody mne na fotografování bavily nejvíce. 

Někteří se snaží tyto vlivy eliminovat, snaží se, aby snímek splnil jejich předem stanovené představy, jelikož náhody jsou pro svoji nepředvídatelnost známkou chaosu a ten lidi, jelikož mu nerozumí, rozčiluje.

Nestavěla jsem se proti přirozennému chodu života a nástrahám na ulici. Pokud jsem narazila na zajímavou výlohu, tak jsem se většinou postavila dosprostřed chodníku nejdříve jen s fotoaparátem hledajíc sklon a úhel, pod kterým bych výlohu s venkovním odrazem zachytila nejlépe. Po chodníku, na kterém jsem stála, chodili lidé do práce, z práce i do obchodu před jehož výlohou jsem stála. Zamýšlela jsem se, zda za takovýchto okolností nebudu vzbuzovat přílišnou pozornost kolemjdoucích. Nechtěla jsem, aby se lidé dívali do objektivu, zanedlouho jsem ale zjistila, že procházející lidé si myslí, že si fotím vnitřek výloh. Chovali se díky tomu přirozeně a nikdo si mě nevšímal. Tato skutečnost už ale neplatila na lidi uvnitř obchodů, jelikož objektiv směřoval přímo na ně. S fotoaparátem na krku jsem pro lidi uvnitř byla ještě docela nenápadná, tímto způsobem jsem fotila v Londýně, ale v Praze jsem se již poučená z Londýna vydala do ulic se stativem. Stativ mi umožnil snímky zachytit ve stejném úhlu, výšce a vzdálenosti od výlohy. Tyto důležité parametry jsem cíleně použila u všech snímků, dala jsem jim tak stejný jednotící prvek. 

Pro okolí jsem byla se stativem více viditelná a setkávala jsem se s udivenými pohledy. V londýnské čtvrti Angel mi mávaly malé holčičky s domněním, že je fotografuji. Také jsem se v Londýně díky fotoaparátu rychleji osmělila a vedla rozhovory s lidmi, kteří mi nabízeli pomoc, jelikož díky kameře poznali, že jsem turistka. V ulici Milady Horákové, kde jsem vyfotila snímek chlapce s koloběžkou i snímek dítěte, které vypadá, jako by šlo po parapetu výlohy, vyběhla servírka z restaurace, jejíž výlohou jsem se zabývala a poprosila mne, zda-li bych nemohla přestat fotografovat jejich zákazníky. Poté ještě dodala, že jí to osobně nevadí, jen, že byla požádána pánem sedícím u okna, který si mě všiml. Ostatně jsem ráda, že moje fotografování vyvolalo i takového reakce ze strany společnosti.

 

ČERNÁ NA BÍLÉ & DVOJÍ MOŽNOSTI POHLEDU

Dalším harmonicky jednotícím elementem bylo fotky převést do černobílé. U předešlých barevných fotek člověk nevěděl, na co se přesně zaměřit. Bylo těžké rozeznat od sebe dvě odlišné reality - dimenzi venkovního prostředí od vnitřního prostoru výlohy.

I v černobílé variantě se ale obě tyto možnosti stále slévají do nové iluzivní podoby, jen u nich lépe vynikají i předtím hůře identifikovatelné objekty a člověk si dokáže lépe zařadit do jakého z prostředí patří.

Přední inpirací pro mě byl francouzský umělec jménem Robert Doisneau pracující právě s výlohami a reakcemi lidí, kdy vytvořil sérii fotek osob v obchodě hledících s udiveným výrazem na uepobuřující obraz nahaté konkubíny. 

ePomoc s otázkami, jak si počínat při fotografování jsem vyhledala u pražského fotografa Martina Schuberta.